Svatomartinská reportáž


Foto Peter Župník

Co že je bratislavské Středoevropské forum? Bratříček pražského Fora 2000: Mladší, subtilnější a pohlednější. Se starším sdílí jeho přednosti: Úmysl svést k vzájemné diskusi intelektuály napříč zeměmi a obory; otevření diskuse pro veřejnost hostitelského města; patronát Václava Havla. Se starším nesdílí jeho slabosti: Příliš abstraktní témata; přílišný důraz na mediálně přitažlivé celebrity; příliš honosnou pozlátkovou formu.

V zadání místo pražské řeči o globalitě – bratislavská řeč o konkrétní zkušenosti středoevropského života. Na pódiu místo filosofujících politiků – „doopravdičtí“ filosofové, spisovatelé a novináři, z nichž někteří se shodou okolností stali i celebritami, Zygmunt Bauman najmě. Kolem pódia místo hysterických lovkyň celebrit, jež taktak nechají prostor pro pár studentů – studenti a většinou zase studenti.

Kdo že organizuje Středoevropské forum? Slovenští demokratičtí intelektuálové. Ti, kteří dodnes trochu litují zániku společného státu s Čechy. Ti, kteří se neurazí, když je škádlím, že jsem zase tak rád v Bratislavě – tomto korunovačním městě uherských králů…

Proč že byla Bratislava korunovačním městem uherských králů? Protože původní uherské korunovační město Székesfehérvár čili Stoličný Bělehrad, bylo po bitvě u Moháče obsazeno Turky a korunovace tudíž přeneseny na neobsazený sever – do Pozsonye čili Prešporku. V dómu svatého Martina lze vidět kopii svatoštěpánské koruny uherské a na stěně číst seznam králů zde korunovaných – a jsou to „naše“ známá jména, neboť titíž mužové a tatáž velká žena byli přece též králi českými, od Maxmiliána II. až po Ferdinanda Dobrotivého. Pod klenbou svatého Martina může se Čech cítit ještě více doma než jinde v Bratislavě.

Proč tady vykládám o dávném bratislavském korunování uherských králů? Protože to je přece společná středoevropská historie ve své reálné, naveskrz hmotné a přitom symbolické podobě. Ptala se mě v jedné pauze novinářka Barbara Coudenhove-Kalergi, obětavě „zaskočivší“ za Karla Schwarzenberga, jehož účast na poslední chvíli překazily ministerské povinnosti (a byl to tedy záskok rovnorodý: hraběnka za knížete!) – co bych říkal na jejím místě v jejím panelu? – Kdybych já byl vy, těžko bych mohl začít jinak než: Těžko bych mohla začít jinak, než že jsem Barbara Coudenhove-Kalergi, neteř zakladatele Panevropského hnutí. – Stará dáma mávla rukou: To je minulost, já chci mluvit o budoucnosti. – Já na to, že Střední Evropa je přece především společná minulost a z ní plynoucí zkušenost. – Stará dáma mávla rukou: Vy jste muž minulosti. – Já na to, že má asi pravdu, a fakt, že to říká ona mně – patří také ke středoevropským paradoxům.

Co se tedy na Středoevropském fóru říkalo o budoucnosti? Neveselá řeč se vedla o úspěchu autoritářských a nacionálních sil. Nejneveselejší byli toho času Maďaři. Ne že Bratislava už není korunovačním městem uherských králů – ale naopak, že v Maďarsku toho času vládnou tací, kteří prý plánují osekat demokratické svobody, odvolávajíce se přitom i na ducha těch dávných korunovaných Uher. Subtilní spisovatel László Földényi a impozantní architekt László Rajk jako by chtěli soutěžit navzájem v černé vizi nejbližší budoucnosti své země. Běloruský novinář Andrej Dynko smál by se maďarským steskům, kdyby nebyl sám tak neveselý ze stavu své vlastní země. Slováci jsou rádi své Radičové, ale hlodá je obava z křehkosti koalice a z návratu populistů. A naopak ti z historicky šťastnější části Střední Evropy uklidňují, že jednotlivé země Střední Evropy si střídavě procházejí svými nacionalisticko-autoritářskými výkyvy – ale že každý výkyv se dříve či později zase zvrátí zpět…

Není to pořád ještě příliš abstraktní téma? Bylo i jedno ještě mnohem konkrétnější: Romové ve Střední Evropě. I strhla se rozprava o etnonymech: Mircea Cartarescu vypráví, že Rumuni houfně odmítají název „Romové“, protože se příliš podobá názvu jejich vlastního národa, takže Zápaďané ztotožňují Romy s Rumuny. Slovenská romská blogerka, která se ovšem jmenuje Jeanette Maziniová, naopak říká pyšně: Ja som cigánočka. Jáchym Topol soukromě podotkl: Ona může, ale já bych se nikdy neodvážil ji tak oslovit.

Vedla se na Středoevropském foru pořád jen debata vážná až truchlivá? Kdepak. Prezentace dvou z osmi hrdinů z moskevského Rudého náměstí ze srpna 1968 – těch osmi, kteří šli uprostřed nejhlubší brežněvovské mašinérie demonstrovat proti okupaci Československa – se zvrhla v bizarní divadlo, plné nedorozumění a netrefujících aktualizací. Jediné důstojné bylo řešení, jež zvolila Natalia Gorbaněvskaja: Nijak o světě nemudrovala, ale četla své jemné verše. A tak dobře bylo: Ikony nemají mudrovat, ikony mají stát na čestném místě a vyzařovat sílu svatosti. Ve Slovenské národní galerii na nábřeží se konala na pouhých pár dní výstava Daniela Fischera s názvem Vynořování: Osm sloupů představuje osm statečných. Z dálky jsou to hladké kovové sloupy – a teprve když návštěvník přijde blíže k některému ze sloupů, začne se mu na něm vynořovat tvář jednoho z oněch osmi. Jedné z osmi skutečných ikon našeho věku.

Proč že se tato reportáž nazývá svatomartinská? Protože začala chválou svatomartinského dómu a nyní skončí chválou jiného symbolického kulturního dědictví Střední Evropy, příznačného jak pro místo, tedy pro Bratislavu, tak pro kalendářní čas konání Středoevropského fora: chválou svatomartinské husy. Tedy: Nechť žije husa! Husa!! Husa!!!

Proč že má žít husa, když už je pečená? Protože tím, že byla upečena, splnila své poslání na tomto světě. Kéž bychom všichni plnili své poslání na tomto světě, tak jako ta husa.

K tomu nám dopomáhej svatý Martin, patron Bratislavy.