je česká sociologička, autorka mnohých odborných i publicistických statí a kníh. Žije v Prahe. V rokoch normalizácie nesmela prednášať a publikovať, pracovala v pražskej Thomayerovej nemocnici ako upratovačka a sociálna pracovníčka. Tu sa začala zaoberať gerontológiou, ktorej sa venuje podnes. Roku 1981 ju odsúdili na poldruha roka väzenia za podvratnú činnosť. Po osemdesiatom deviatom začala znovu pôsobiť na Karlovej univerzite v Prahe, vytvorila tu katedru sociálnej práce a založila vzdelávacie a informačné centrum Gender Studies. Vo vydavateľstve Kalich jej vyšli úspešné knihy ako napríklad Deník staré paní, Dopisy vnučce, Matky po e-mailu, Stoupenci proměn, Vyhoštěná smrt či Omlouvám se za svou nepřítomnost: Dopisy z Ruzyně 1981–1982. „Petr Pithart se vrátil na začátku sedmdesátých let z Londýna. Tam dojednal s Honzou Kavanem, že sem bude posílat nějaké lidi a auta. Bylo to v roce 1971 nebo 1972. V té době jsem dělala v Thomayerově nemocnici a nemocnice je skvělé místo pro konspiraci. Bylo tam dvanáct pavilonů a na čtyři z nich jsem měla volný přístup, protože tam naše oddělení něco dělalo. A do špitálu může přijít každý, aniž by byl podezřelý. Petr Pithart tedy s posíláním věcí začal. Občas se tu objevil kurýr poslaný Kavanem z Londýna. A já mu dávala věci, jež mi občas někdo přinesl do špitálu. Například sociolog Jaroslav Klofáč, který tam byl skoro trvale hospitalizovaný, aby ho nezavřeli. Chodil tam za mnou i historik Karel Kaplan. Brala jsem si od nich zásilky a předávala je Pithartovi a naopak něco nosila od něho, co přišlo z Londýna. Občas jsem šla Pithartovi s předáním věcí pomoct. A pak nějak Petra napadlo, že bych ho mohla vystřídat. Oba jsme si tu činnost sjednávali tak, abychom měli místo předávání blízko bydliště. Navíc muselo jít o mezinárodní místo, kde cizinec nebude nápadný. Takových tehdy v Praze moc nebylo. Petr Pithart to měl dojednané před japonskou ambasádou. Ta měla v Praze jen jeden dům a nešlo se splést. Dotyčný cizinec stál u japonské ambasády, kde skoro nikdo nechodil, navíc v devět večer, kdy už byla tma nebo aspoň šero. Držel v ruce cizí noviny, které koupil na letišti. Snažila jsem se pak ještě víc snižovat moment překvapení a vymyslela další poznávací znamení. Třeba že člověk z naší strany bude mít na sobě něco puntíkatého. To je neutrální, puntíky si může vzít stejně dobře chlap jako ženská. Když jsme se sešli, tak jsem na něj začala mluvit česky: Tak co, přijel jste do Prahy? Dotyčný – většinou to byli chlapi – se měl se anglicky zeptat, jestli znám Michala. Kdyby byl na mém místě někdo nepatřičný, tak by prohlásil, že jde o omyl. Já jsem anglicky nebo německy zareagovala – to víte, že znám. A pak se rozvedla konverzace, šli jsme někam jinam a tam si zásilku předali. Nebylo těžké najít skryté místo, tehdy byly domy otevřené. Například u Staronové synagogy. Každý ví, kde je, a cizinci tam taky nebyli nápadní. Nikdo, ani lidi, kteří nám zásilky dávali, nevěděli, jak se jejich věci dostávají do zahraničí. Ke mně nechodili, to bych kvůli obavě z prozrazení nedovolila. Měla jsem několik přátel, kteří mi zásilky nosili. Například z prostředí levice a komunistů z roku 1968 mi věci, jež bylo třeba poslat ven, nosil Ruda Slánský, který bydlel kousek ode mě. Z okruhu spisovatelů to byl Jiří Kantůrek. Z prostředí disentu Ivan Havel nebo jeho žena Dáša. Oba pracovali v ČKD polovodiče a tento podnik měl spolupráci s Thomayerovou nemocnicí. Mohli jsme se tedy vídat, aniž to bylo nápadné. Z Bratislavy měl na mě spojení Milan Šimečka, z Brna evangelický farář Jaroslav Šimsa. A zase to mělo důvod: naproti našemu domu měli evangelíci své centrum a já vždy dbala na to, aby pohyb lidí, kteří mi nosili zásilky, dával estébákům smysl. Když věděli, že je někdo evangelický farář na indexu v Brně, tak je docela logické, že půjde do Klimentské do evangelického centra. A tam seděl pan farář Růžička a jeho paní, které jsem dělala trvalou, a u něho mi Šimsa mohl zásilku schovat. Všichni jsme tedy dělali zcela obvyklé pohyby, jež neměly vzbuzovat podezření.“
Foto: Peter Župník / Stredoeurópske fórum