Radka Denemarková

    je česká spisovateľka, dramaturgička, prekladateľka nemeckých diel a literárna historička. Žije v Prahe. Vyštudovala germanistiku a bohemistiku na Filozofickej Fakulte Univerzity Karlovej v Prahe, pôsobila ako vedecká pracovníčka Ústavu pre českú literatúru Akadémie vied Českej republiky a ako dramaturgička v Divadle Na zábradlí. Je autorkou monografie o Evaldovi Schormovi Sám sobě nepřítelem, štúdie Ohlédnutí za Milenou Honzíkovou. Roku 2005 jej vyšla prozaická prvotina A já pořád kdo to tluče. Jej druhý román Peníze od Hitlera získal Magnesiu Literu za prózu, tou istou cenou len za publicistiku bola ocenená jej románová monografia Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla a překlad knihy Herty Müllerové Rozhoupaný dech. Nasledoval román Kobold: Přebytky něhy / Přebytky lidí, potom Příspěvek k dějinám radosti. Na základě knihy MY 2 bol nakrútený rovnomenný film. Jej najnovší román Hodiny z olova sa odohráva v Číne, kde má zákaz vstupu a ktorý roku 2019 získal opäť ocenenie Magnesia Litera – kniha roka. Je jediná česká autorka, ktorá získala naprestížnejšiu literárnu cenu – Magnesiu Literu – štyrikrát: za prózu, za publicistiku, za prekladovú knihu a hlavné ocenenie Kniha roku 2019. Jej diela boli preložené do 22 jazykov. “Totalitní tendence se objevují tam, kde vládne strach. A to je něco, s čím někteří politici umí obchodovat. Třeba Orbán v Maďarsku. Ostatně to je model praktikovaný v Číně. Nikdo neví, jak tamní brutální policejní stát dopadne, protože Číňané jdou za svým prezidentským vůdcem. Strach je vede. Straší je chaosem z dob kulturní revoluce a starší generace si tu hrůzu dobře pamatuje. Nadějí je, že totalitní země se rozloží a mizí během šedesáti let, musejí se vystřídat tři generace, jedna slepě věří, druhá je kritická, třetí jde jen o prospěch. Ale totalitní státy a vůdci se také bojí. A ukázalo se to jednoznačně i s počátkem této pandemie. Neviditelného nepřítele si nemohou koupit, podplatit, vydírat, unést na Krym ani na něho kleknout. Nemocnice ve Wu-chanu měli příkaz mrtvé s koronavirem okamžitě spalovat a uvádět jiné diagnózy úmrtí, aby komunisté mohli tvrdit, že situaci zvládli, a arogantní ‘hrdinskou’ propagandou umlčet nespokojené obyvatelstvo. Bojí se o svou moc. Všichni populisté se bojí. Ještě 31. ledna každému, kdo kritizoval na sociálních sítích počáteční selhání vlády a čínského prezidenta v souvislosti s koronavirem, hrozilo sedm až devět let vězení. Vždyť budují zářnou budoucnost nového čínského národa. A tady se ukázala síla literatury. S čínskými přáteli v Pekingu jsme kvůli cenzuře používali jako dorozumívací kód věty z románu Mor Alberta Camuse. Jenom literatura umí postihnout pravdu. (…) Role literatury je neměnná. Nebát se, nelhat. S novou radikálností, novým jazykem máme otevírat témata nepohodlná moci, omezenosti. Vracet do světa slovo humanismus. Jsem zvědavá, kam mě nasměruje intuice. Samozřejmě že cítím neklid v kontaktu s drolícím se světem. Daleko nebezpečnější jsou skryté děje pod povrchem, nezaznamenané permanentní projevy zla v beránčím hávu. Adekvátní reakcí na mizérii světa je pro spisovatele jen literatura. Literatura je opak zbabělého mlčení, a pokud nás čeká střet s novou totalitou a cenzurou, lidé se upnou k literatuře, která dokáže vyslovit pravdu. A jsem zase na začátku. Nejen s přáteli v Pekingu, ale i s novinářkou z Hongkongu jsme mohly obejít cenzuru a mluvit otevřeně jen díky tomu, že jsme použily věty z románu Mor. Literaturu nejde dělit na minulou a současnou, každá kniha je současná pokaždé, kdy ji čtenář otevře. To věděli mnozí, i Albert Camus, oproti historii a přírodním vědám, kde každý nový poznatek přebíjí ten starý, je literatura stále otevřená, celá její minulost se dere jen do přítomnosti. Už dnes jsou v Rusku, Číně, Maďarsku, Polsku, Bělorusku, Turecku, Turkmenistánu oběti nové literární inkvizice, odsouzení za svá slova. Proto se nesmíme dát a musíme zdůrazňovat, že osekávat svobodu slova znamená pošlapávat lidská práva v zárodku, překážet pravdě, dusit lidství. Čekají nás celosvětově náročné časy. Odvahy a ostrého pera bude třeba.”
    Viac o autorke nájdete na stránke http://www.denemarkova.cz/
    Foto: Elena Horálková