Tomáš Halík

    je český sociológ, filozof, teológ a katolícky kňaz. Monsignor Tomáš Halík je profesorom Filozofickej fakulty Univerzity Karlovej v Prahe, kde prednáša filozofiu a sociológiu náboženstva, od roku 1990 je prezidentom Českej křesťanskej akadémie a rektorom kostola Nejsvětějšího Salvátora, od roku 2004 farárom novozriadenej pražskej akademickej farnosti. Venuje sa medzináboženskému dialógu. Počas komunistického režimu pôsobil v náboženskom a kultúrnom disente, po roku 1989 podnikol prednáškové a študijné cesty po svete, bol hosťujúcim profesorom na univerzitách v Oxforde, Cambridge a Harvarde. Jeho knihy vychádzajú v anglickom, nemeckom, poľskom, talianskom, franúczskom, španielskom, portugalskom, slovinskom, chorvátskom, ukrajinskom, maďarskom, holandskom, tureckom a čínskom preklade. Poslednou jeho titulom, ktorý vyšiel v Nakladatelství Lidové noviny je kniha To že byl život? Z podzemní církve do labyrintu svobody. Pápež Ján Pavol II. ho menoval za poradcu Pápežskej rady pre dialóg s neveriacimi, Pápež Benedikt XVI. čestným pápežským prelátom. Je členom Európskej akadémie vied a umenia a mnohých ďalších inštitúcií, získal mnoho literárnych aj iných cien doma aj v zahraničí. Roku 2014 dostal za celoživotné dielo Templetonovu cenu, roku 2016 čestný doktorát Oxfordskej univerzity pred pár dňami prevzal z rúk nemeckého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera štátne vyznamenanie, Kríž za zásluhy 1. triedy Záslužného rádu Spolkovej republiky Nemecko. Žije v Prahe. „Lidé vyšli v listopadu 1989 do ulic a pocítili: v jednotě je síla. KSČ se pokusila o pozdní perestrojku, narychlo vyměnila ostudného generálního tajemníka Jakeše, symbol normalizační éry, ale bylo už pozdě. Najednou už nikoho nezajímalo, kdo je generální tajemník komunistické strany. Komunistická strana přestala být důležitá a lidé si to uvědomili. To byl konec režimu. Něco podobného se stalo v Polsku během návštěvy Jana Pavla II. v roce 1979. Polákům i světu bylo náhle zřejmé, že komunisté sice mají ve Varšavě nominální moc, ale národ je jinde, jde za svým papežem. Zakrátko z tohoto procitnutí vzniklo hnutí Solidarita, a i když později přišel vojenský režim, Polsko stejně bylo první ze zemí východního bloku, které setřáslo komunistickou vládu. Pak v rychlém sledu přišel pád berlínské zdi, faktický zánik NDR, a potom československé události. V Rusku za Gorbačova a Jelcina se stalo něco podobného, zejména po ztroskotání puče proti Gorbačovovi (v srpnu 1991), ale ruská společnost nebyla na demokracii a svobodu morálně a kulturně připravena. Vrátila se rychle opět k nedemokratickému ruskému nacionálnímu samoděržaví, které přežilo carismus, znovu ho nastolili v komunistickém kabátě bolševici, zejména Stalin, pak Brežněv, nyní Putin. Komunismus byl v Rusku jen kulisou, podstatou byl a je ruský nacionalismus a imperiální rozpínavost. Přenesme se teď do naší doby. V roce 1989 si nikdo nemyslel, že tu ještě bezmála za 30 let bude relativně silná komunistická strana. Ano, utrpěla porážku ve volbách, ale pak ji okázale legitimizoval prezident Zeman a premiér Babiš ji využil, aby spolu s fašizující Okamurovou SPD umožnila jeho vládu. Před krátkou dobou komunistická strana, která sice změnila jedno písmenko ve svém názvu, ale ani písmenko ve své vůli vládnout a notorické schopnosti propagandisticky lhát, utrpěla největší volební porážku ve svých dějinách. Nyní se zdá, že se už konečně odebere do politického hospicu pokojně dohasínat a ukončit tak své dějiny. Avšak lidé, kteří ještě před několika měsíci byli ochotni volit komunisty, nezmizeli, jen svou vůli po moci spojili s jinou stranou, která je momentálně mocensky úspěšná. Pěkně to vystihuje typický vtip posledního čtvrtstoletí: – Koho budeš volit? – Komunisty. – To vím, ale v jaké straně? (…) Jubilovat znamená jásat. Ano, je proč jásat – z rudých praporů už můžeme asi šít trenýrky, uniformy Lidových milicí už asi také uvidíme jen v muzeu nebo divadle. Ale hloupost a zloba, závist a neschopnost rozlišovat hodnoty, tedy ty vlastnosti, které pomohly komunistům k moci, pomáhaly tuto moc udržovat až do roku 1989 a snažily se ji křísit další desítky let, ty tak rychle nezmizely a asi jen tak nezmizí. Pozor na ně!“
    Foto: MAFRA/ Michal Šváček