je česká psychologička, disidentka komunistického režimu, jedna z prvých signatárok Charty 77, neskôr bola tiež jej hovorkyňou a je spoluzakladateľkou Výboru na obranu nespravodlivo stíhaných. Žije v Prahe. V roku 1979 bola šesť mesiacov väznená v Ruzyni a následne podmienečne odsúdená na dva roky odňatia slobody za podvracanie republiky. Nemohla vykonávať psychologickú prax, pracovala ako upratovačka. Druhýkrát ju zatkli počas Palachovho týždňa v roku 1989. Po Nežnej revolúcii bola v rokoch 1990 – 1992 poslankyňou Federálneho zhromaždenia za Občianske fórum. Venuje sa psychologickej a právnej pomoci pre utečencov a je predsedkyňou správnej rady Výboru dobrej vôle – Nadácie Olgy Havlovej. V roku 1998 jej bolo udelené štátne vyznamenanie Medaila za zásluhy I. stupňa a v roku 2013 prevzala Cenu Paměti národa. “Doufám v určitý posun, když se člověk v delší historické perspektivě podívá, jak jsme byli ještě krutější a ještě bezohlednější a ještě méně civilizovaní a méně kultivovaní a tak dále. Občas si říkám, že v nás – a nemůže to být jinak – zůstává genetický základ, kdy to, co je jiné než já a jinak smýšlí, než já, je mi prostě podezřelé a jsem ochoten být vůči tomu i agresivní. Nepůjdu a nezabiji člověka, ale budu chodit a stlát rozumy o cikánech, paušalizované odsudky, že tady kradou a nevím co. Je-li v nás zvířecí základ je třeba to polidšťovat. Ale kde vzít hodnoty, které tvoří lidství? Zvlášť dnes, když v nás mnoho averzí zůstalo i z nedávno minulých časů. Současná orientace je hodně konzumní, hodně materialistická v pravém slova smyslu. Konec konců ještě Václav Klaus vykládal, že musíme vyřešit základnu, ekonomiku a pak přijde třešnička na dortu, nadstavba. Já bych raději z nohou postavila tuto ideologii na hlavu a trochu bych spoléhala na lidskou hlavu, která by měla být trochu pilnější a poučit se z minulosti a dívat se otevřeně s nějakou vizí, přinejmenším z toho, co je dobro, co je zlo a co bych chtěl a co bych nechtěl. A občas člověk dopustí i to, co nechce, ale potom si s tím musí nějakým způsobem poradit a nelhat si do kapsy. Což taky ještě dneska, dvacet pět let poté, lidé dělají. A říkají, my jsme museli a my jsme tohleto, my jsme vlastně ani tolik ne a my jsme nikoho konkrétního nepověsili a my jsme nikoho konkrétního nezabili. Všecko bylo vlastně v pořádku, ne?”
Foto: Jakub Kratochvíl