je český filmový historik. Vyštudoval teóriu a dejiny filmu a audiovizuálnej kultúry na Masarykovej Univerzite v Brne. Žije v Prahe. Prispieval do alternatívnych kultúrnych časopisov ako Živel, Tamto a Film a doba. Od roku 2012 je redaktorom časopisu Respekt. „Stejně tak – podle Slavoje Žižeka – sovětská okupace pomohla zachránit iluzi, že by byl možný socialismus s lidskou tváří. Buď by totiž nastoupil kapitalismus, nebo by soudruzi utáhli šrouby sami. ,Díky‘ invazi ale můžeme slastně snít, jaké by to bylo, ,kdyby‘… Ještě, že přijely ty tanky, ušklíbá se napůl přezíravě Slavoj Žižek, aniž by přitom zpochybňoval násilí a utrpení a nedoceňoval, že pro lidi je nejbolestnější právě ztráta oné iluze, že dějiny mohly být krásné. Věřím, že některé pamětníky můžou podobné vývody urážet, ale mladší generaci nabízejí občerstvujícím pohled v opozici vůči martyrskému mýtu, v němž jsme dominantně vychováváni. Publikum každopádně mohlo být potěšeno i velmi trefným postřehem, že ideologie je udržována jako funkční nejen díky vůdcům, ale i díky ideji ,lidu‘. To lid je největší tabu. Každý vůdce se totiž chce prezentovat zároveň jako obyčejný člověk z lidu, který jen slouží velké ideji. Kvůli ní občas musí být tvrdý, ale v jádru jako člověk je čistý a ryzí. Lenin, Stalin i Hitler se vždycky nechali zvěčňovat, jak hladí děti a mají rádi zvířátka. Proto není pro komunistickou ideologii nic horšího, než když si nějaké filmy dělají legraci z obyčejných lidí – tak jako to dělal Miloš Forman ve svých raných filmech – Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko!.“