je český ekonóm. Žije v Prahe, kde je lektorom Metropolitní univerzity. Je autorom filozoficko-ekonomickej knihy Ekonomie dobra a zla, ktorá bola preložená do 21 jazykov, v mnohých krajinách sa stala bestsellerom a získala významné medzinárodné ocenenia a bola tiež spracovaná do divadelnej podoby. Okrem toho mu vyšli knihy Druhá derivace touhy I, Druhá derivace touhy II. Ako dvadsaťštyriročný sa stal ekonomickým poradcom prezidenta Václava Havla, neskôr tiež ministra financií. Bol zaradený do prestížneho rebríčka 100 najvplyvnejších mysliteľov planéty (Top 100 Thought Leaders, GDI). Je členom niekoľkých výžnamným medzinárodných aj českých organizácií, predsedom dozornej rady Vize 97 a programovej rady nadácie Forum 2000. Bol členom Svetového ekonomického fóra v Davose, ďalej poradného tímu predsedu Európskej komisie založenej José Manuelom Barrosom a tiež dlhoročným členom Národnej ekonomickej rady vlády. Prednáša tiež na Inštitúte ekonomickkých štúdií Fakulty sociálnych vied Karlovej Univerzity v Prahe, je však aj vyhľadávaným prednášajúcim a diskutérom na svetových univerzitách, konferenciách a v najrôznejších médiach. „Kdoví, možná brzy bude naše civilizace tak ekonomicky vyspělá, že nebudeme muset celý život pracovat, abychom se mohli v teple, suchu, klidu a bezpečí věnovat věcem, na kterých nám skutečně záleží. Kdoví, možná se brzy začne hlásat ekonomické evangelium tohoto druhu: studujte a vydělejte dost peněz na to, abyste mohli odejít z výrobního kolotoče po druhém dítěti. Zároveň se naučte péct domácí chléb, uskrovněte se a můžete se vypnout z matrixu. Zatím to máme takto: celý život vydělávej peníze, dokud tě systém nepošle do důchodu, a ve volných chvílích a přes víkendy se věnuj tomu, co máš opravdu rád a na čem ti opravdu záleží. Nemylme se, v historickém srovnání je už toto velký luxus. Kdysi byla ekonomika života tak náročná, že si práce vzala celého člověka. Není vyloučeno, že se poměr jednoho dne převrátí. To neznamená, že přestaneme pracovat, zajímat se o věci a že se z člověka stane důchodce ve čtyřiceti letech. Ale může to znamenat, že člověk začne pracovat na věcech, ve kterých skutečně vidí hodnotu a které mají smysl. Místo zaměstnání budeme mít povolání. Naše babičky nám přece ještě povídaly, jak pracovali jejich rodiče, ba prarodiče, od rána do noci, od útlého věku do úmoru. Jak těžké bylo uživit rodinu, jak těžká, fyzicky těžká byla práce a jak se vše točilo kolem strachu, aby bylo co jíst, čím topit. Nyní se naše svobodná západní civilizace vyvinula do živočišného druhu s ekonomikou tak pokročilou, že o umírání hladem či zimou se již dávno nehraje. Jsme civilizací tak bohatou, že je zcela běžné vlastnit to, co před generací byl luxus vyhrazený jen pro ty nejvyšší třídy. Dnes má téměř každý ledničku, barevnou televizi, knih a hudby, co se komu ráčí, mobilní počítač v telefonu, dovolenou v zahraničí a řeší ekonomiku života spíše na rovině hédonistické adaptace než na úrovni přežití. Je zcela vyloučena myšlenka, že pokud to s námi půjde několik desetiletí – či generací – podobným tempem dál, že se i tyto hmotné statky stanou tak běžnými, že již nebude třeba pracovat osm hodin denně po většinu dospělého života? Člověk má život jen jeden a ten by si měl pečlivě rozvrhnout tak, aby na jeho konci nezjistil, že většinu svého času věnoval zvyšování hodnoty akcií nějakému anonymnímu majiteli žijícímu bůhví kde, kterého nikdy neviděl a neuvidí a jehož život a zájmy jsou mu právoplatně zcela lhostejné. A přitom obětoval to nejdražší během nejúžasnějších dní svého života, kdy byl při plné síle. Rovnováha mezi životem a prací je něco, co od trhů očekávat nelze. Je to jako ptát se kadeřníka, zda potřebujete nový sestřih. Ekonomika – a už vůbec ne demokratický kapitalismus, tedy nejvyšší forma společenské organizace, kterou známe – zde není od toho, aby vám určila tu správnou rovnováhu mezi prací pro jiné, tedy na tom, na čem záleží šéfům, a prací na věcech, na kterých záleží nám. To je výsostný úkol každého z vás. Hledat smysl života v práci je nebezpečné, protože člověk se nechá snadno strhnout. Vyhnout se tomu je těžké také proto, že v práci kdysi skutečný smysl byl – přežít, nakrmit děti a zajistit dost dřeva na zimu –, a byl to často skutečně jediný ‘smysl’ pozemského života. Kdo však dál celý život shromažďuje dřevo na zimu, i když ho již není třeba, nenakládá se svým životem nejlépe. Běží závod, který nikdo nevyhlásil a na který se chytnou jen pošetilí. Nakonec bude záležet na tom, jak jste byl(a) dobrý(á) pro své děti, jak jste se chovali k rodičům, kolik dobrých kamarádů a přátel za život jste získali, kdo s vámi bude chtít trávit čas. A také na na tom, jaké věci vzbudily oheň vašeho ducha a jak zajímavými lidmi jste byli. Ať již nastane atomová válka, ekologická katastrofa či se ekonomika bude dál vyvíjet do blahobytu, o kterém se nezdálo ani nám, natož našim dědům – veškeré peníze, majetky, kontakty, pojištění či dovolené vám budou k ničemu, pokud budete blb, se kterým nikdo nechce být déle, než je třeba.”

Kdysi se život dal charakterizovat jako ekonomie přežití. Nyní již není třeba ekonomii věnovat tolik na úkor sebe samého a blízkých. A možná brzy – možná již za generaci – bude naše ekonomika, technologie a počítačová robotizace taková, že zůstat doma s dětmi a pracovat pro radost a na smysluplných věcech duchovních bude pro nás něco tak přirozeného, jako je nechodit denně pro vodu či netrávit půlku léta sbíráním dřeva. Ale za našich životů, během doby, která byla vymezena naší generaci, si to musí každý ještě pečlivě hlídat sám.“
Foto: Michaela Danelová