Michael Žantovský

    je český spisovateľ, prekladateľ a diplomat. Riaditeľ Knihovny Václava Havla. Žije v Prahe. Vyštudoval psychológiu – odbor, v ktorom v sedemdesiatych rokoch aj pôsobil. Prispieval do samizdatu, od roku 1988 bol pražským spravodajcom agentúry Reuters. V novembri 1989 spoluzakladal Občianske fórum, v januári 1990 sa stal tlačovým tajomníkom a poradcom prezidenta Václava Havla. Neskôr, okrem iného, pôsobil ako veľvyslanec Českej republiky vo Veľkej Británii, Izraeli a v Spojených štátoch amerických. Do češtiny preložil viac ako päťdesiat diel modernej anglo-americkej prózy, poézie a drámy. Napísal knihu o živote a diele Woodyho Allena a písal texty piesní pre Pavla Bobka či Petra Nováka. Je autorom životopisu Havel, ktorý vyšiel v češtine i v angličtine. “Za dvě základní témata v životě a odkazu Václava Havla považuji identitu a zodpovědnost. První zmíněné téma vychází z prostého poznatku, že aby člověk mohl nějakým způsobem smysluplně působit na okolní společnost, aby mohl participovat na politickém dění, musí v první řadě vědět něco o sobě, vědět, kdo je, a být ochotný tím být. To je poznatek, který Václav Havel udělal v komunistickém období. Spousta lidí se podle něj snažila přežít tím, že se vzdávala vlastní identity, přizpůsobovala se nějakým dobovým diktátům, a zjišťovala, že nemůže žít autentický život a realizovat se ne jako politické hnutí, strany či myšlenky, ale jako jednotlivci, jako každý sám za sebe. O tomto problému píše Havel v celé řadě svých esejů, včetně toho nejznámějšího Moc bezmocných, a zabývá se jím i ve svých hrách. Téma zodpovědnosti s tím souvisí tak, že v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že má povinnost být sám sebou, uvědomí si zároveň, že má zodpovědnost i za to, co se děje kolem něj, a že ji v sobě nemůže zapírat, ale musí ji nějak naplňovat a nějakým způsobem se chovat. U Václava Havla má tento aspekt polohu transcendentální. Domníval se, že naše totožnost, identita, zodpovědnost jsou zakotveny v nějakém vzdáleném horizontu, který už není třeba přímo z tohoto světa, ale kde jsou všechny naše činy zaznamenávány a na všem, i na každé maličkosti, co děláme, záleží a podle toho bude náš život posuzován a považován. Je to samozřejmě blízké nějakému náboženskému cítění, ale Václav Havel nebyl jaksi v pravém slova smyslu věřící člověk, který by se identifikoval s nějakým konkrétním náboženstvím, ale onen spirituální rozměr pro něj byl také typický.”