je česká spisovateľka, dramaturgička, prekladateľka nemeckých diel a literárna historička. Žije v Prahe. Vyštudovala germanistiku a bohemistiku na Filozofickej Fakulte Univerzity Karlovej v Prahe, pôsobila ako vedecká pracovníčka Ústavu pre českú literatúru Akadémie vied Českej republiky a ako dramaturgička v Divadle Na zábradlí. Je autorkou monografie o Evaldovi Schormovi Sám  sobě nepřítelem, štúdie Ohlédnutí za Milenou Honzíkovou. Roku 2005 jej vyšla prozaická prvotina A  já pořád kdo to tluče. Jej druhý román Peníze od  Hitlera získal Magnesiu Literu za  prózu, tou istou cenou bola ocenená jej románová monografia Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla a  preklad knihy Herty Müllerové Rozhoupaný dech. Nasledoval román Kobold: Přebytky něhy / Přebytky lidí,  potom Příspěvek k  dějinám radosti. Na základě knihy MY 2 bol nakrútený rovnomenný film. Jej najnovší román Hodiny z olova sa odohráva v Číne, kde má zákaz vstupu a ktorý roku 2019 získal opäť ocenenie Magnesia Litera – kniha roka. Je jedinou českou autorkou, ktorá získala naprestížnejšiu literárnu cenu – Magnesiu Literu – štyrikrát: za prózu, za publicistiku, za prekladovú knihu a hlavné ocenenie Kniha roku 2019. Jej diela boli preložené do 22 jazykov. “Václav Havel je vzor pro všechny bojovníky za svobodu. I v Číně vznikla po vzoru Charty 77 Charta 08. Když jsem v roce 2013 poprvé přijela do Číny, bylo možné koupit jeho dílo v Hongkongu. V Číně odpůrci režimu mizí za brutálních okolností. V Československu jsme měli lidi ve vězení, špatně se s nimi zacházelo, byli ponižováni, ale nezmizeli. A stále existují paralely k dnešku. Když dnes slyším, že Rusové nenesou odpovědnost za Putinův režim, pak musím říci, že odpovědnost nese každý. Politická svoboda začíná tím, že většina jednotlivců, příslušníků národa, se cítí odpovědná za politiku svého státu.  Samozřejmě ne každý je odvážný. Spousta lidí má právo se bát. Hodně jsem o tom přemýšlela právě při psaní Hodin z olova. Jsou ale situace, kdy jsem si říkala, že je lepší nežít vůbec než žít beze cti. Idealismus byl přece na pražském jaru a na roku 1989 to hezké. Bylo očekávání, že spolu něco dokážeme. Navíc vědomí, že společnost musí být pestrá. Pak může bojovat se systémem, protože ten neví, co s tím. Moc chce ovládat, šířit strach, aby nikdo nic nedělal sám a nezávisle. Chce zprostředkovat pocit, že jednotlivec je jen nepatrnou součástí stroje. Tak vzniká letargie a ta je dnes silná jak na Východě, tak na Západě.  A jsem zase u Havla. Dnes se opět šíří mnoho lží a dezinformací. Zní to banálně, ale nejtěžší je Havlův požadavek žít v pravdě. Důležité je slovo. Válka probíhá v myslích. Boj o moc je boj o moc slova. A propaganda je dnes tak snadná. V globálním informačním a komunikačním systému je boj o moc slova zároveň bojem o světovou moc.  Hodinu z olova každý prožije v osobním životě. Zažívají ji ale i jednotlivé země. Samotnou mě překvapuje, jak kniha předběhla dobu. Pro poslední čtení si vybrali úryvky, které se týkají Ukrajiny. Světové totalitní velmoci chtějí arogantně určovat tvář světa. Vadí jim Evropa, vadí jim demokracie, ale samozřejmě všichni chtějí v Evropě žít. Proč asi? Před patnácti lety začal Putin směřovat k dalšímu cíli, štěpit Evropu a založit vlastní unii pod vedením Moskvy. Stejně tak Čína má svou představu asijské unie v čele s Pekingem. Ostatní země jsou pro ně bezvýznamní trpaslíci. Čína nepotřebuje armádu, kupuje si svět, ve zkorumpovaných zemích jí to jde snadno. Neustále opakujeme, že Ukrajina bojuje i za nás, za naše hodnoty. Jaké to jsou? Na první pohled to vypadá, že Evropa ukázala pevnou, odhodlanou jednotu. A přesto pokračuje ve financování ruské válečné zrůdnosti a genocidy, protože si svázala ruce ruským plynem. Teď žijeme v nové době. Pandemie a válka ukázaly, že Evropská unie se musí reformovat. Ekonomický pragmatismus nefunguje. Lidský život nelze zredukovat na stereotyp výroby a spotřeby. Měli bychom být ekonomicky nezávislí nejen na Číně a Rusku, ale také na USA. Stačí si připomenout Donalda Trumpa. Představte si, že by se nám ve východní Evropě vedlo ekonomicky lépe. Pak bychom podle této logiky nepotřebovali revoluci 1989. Doufala jsem, že propojíme to nejlepší z východní Evropy s humanistickými hodnotami Západu a jeho zkušeností s demokracií. Ale dopadlo to naopak. Když demokracie ztrácíme, tak ne naráz, ale centimetr po centimetru, zato nepřetržitě. A to se projevuje na Východě i Západě. Musíme držet pozice, které jsme si vybojovali směrem ke svobodě. To chce v dnešní době hodně síly.” 
Viac o autorke nájdete na stránke http://www.denemarkova.cz/
Foto: Elena Horálková